- Tykání mezi dítětem a učitelem
Z mých zkušeností neomezuje prostor učitele k výchově a vzdělávání, když učiteli dítě tyká. Škola je komunita, kde mají všichni v mnoha ohledech rovnocenné postavení. Pokud učitelé a žáci se domluví na vzájemném tykání může to přinést bližší vztahy, důvěru a uznává to rovnost v této formalitě v komunikaci. Rovnost může být aspoň všude tam, kde je to lehce možné.
- Školní řád tvořený dětmi
Je výhodné nechat děti tvořit pravidla a z nich pak kumulovat celý školní řád. Jako nástroj, díky kterému může škola jako společná komunita fungovat. Je možné tvořit pravidla ve třídě na základě diskuse a zkušenosti dětí. Soužití doprovázejí pravidla přirozeně a když je tvoříme i je více dodržujeme. Také děti mohou samy vyžadovat domluvená pravidla lépe mezi sebou, než pravidla daná shora. Pro celoškolní pravidla je dobrá i struktura „školního parlamentu“.
- Rozhodování rodičů a dětí o tom, co se učí ve škole
Rodiče se nejen mohou podílet na tvorbě vzdělávacího programu školy prostřednictvím Rady školy, mohou také diskutovat s učitelem každodenní výuku, detailní průběh a směr učení. I metody učení a hodnocení výsledků učení. To samé mohou i děti, zejména je důležité, aby se rozhodovaly, kdy a jak se budou učit. Aby se tak naučili učit se. Cíle učení si odsouhlasí s učitelem a učitel je provází k cíli. Je to jejich cíl, například i malé dítě touží umět číst.
- Škola jako poradenské místo, jak se učit
Škola nemusí být budova, nemusí mít třídy, stačí když to bude příjemné místo pro povzbuzení v učení, ideálně i pro setkání a případně i pro učení. Místo, kde najdou děti a rodiče radu a pomoc s učením, učitelé pak nabídnou doprovázení a podporu v učení. Učit se pak mohou jít děti kamkoli, nemusí sedět ve specializovaných budovách škol.
- Otevřená rada pro cíle vzdělávání
Cíle vzdělávání se neustále proměňují, jak se společnost vyvíjí. Různí lidé na cíle vzdělávání mají různé pohledy, ekonomové, vědci, rodiče, děti, firmy, církve a další. Cíle vzdělávání jsou tak zásadní, že o nich je třeba vést kontinuální dialog. Takový celospolečenský dialog je možný pokud vznikne a je rozvíjena otevřená rada, fórum, kde se mohou lidé vyjadřovat a hlavně podílet se. I lidé bez vlastních dětí, pracující mimo vzdělávání rádi přidají své pohledy zvenku, jak jsem zažil na workshopu „Vize vzdělávání“.
Ivan Ryant
2.11.2013 at 23.11Pane Chaluš, kdy, kde a s kým jste to vyzkoušel? Jaké s tím máte praktické zkušenosti? Kolik jste při tom měl ve třídě sociálně nepřizpůsobivých žáků? To by mě docela zajímalo…
Zdeněk Sotolář
3.11.2013 at 9.44Pro začátek byste si měl ujasnit rozdíl mezi skutečnou rovností a falešným rovnostářstvím. Soudružské tykání už jsme tu měli. Vzájemné tykání může naopak eskalovat mnoho stávajících problémů. O takový střep se můžeme pěkně pořezat. Co rodiče? S těmi si také v rámci komunity budeme tykat? Atmosféra důvěry nemá s tykáním nic společného. Tykání ani o špetku neprohloubí demokratičnost školy (ani společnosti). Jen názorně vidíme, co vše se pod rouškou demokratičnosti může nabízet.
Pavlína Hublová
3.11.2013 at 10.57Největší problém mám asi s bodem 3: „…děti, zejména je důležité, aby se rozhodovaly, kdy a jak se budou učit.“ Ano, pokud budu mít 1 – 3 děti v místnosti, je možné nechat rozhodnutí na dítěti (i když pokud se jeden rozhodne pro přírodověný pokus, druhý pro tvorbu projektu a třetí pro tělocvik, budu mít i zde problém). Ve třídě s 25 žáky taková svoboda prostě není podle mě realiovatelná. Max. tak 3 skupiny s podobným tématem, kdy 2 skupiny zvládají nějaký druh samostatné práce (individuální čtení, skupinová práce) a se třetí skupinkou mohu pracovat já a pomáhat.
A pokud by se týkalo přímo obsahu, pak jsou tady nějaké dokumenty, které je třeba respektovat.
Radek Sárközi
3.11.2013 at 14.05Ten výčet se mi líbí. Asi proto, že většina bodů se ve velké míře už více než 100 let realizuje ve třídách montessori. Tolik k výtkám, že v praxi to není možné. 🙂
Petr Chaluš • Post Author •
3.11.2013 at 23.06Děkuji za komentáře, jsou konstruktivní 🙂
Pokud jde o tykání, mám vyzkoušené i s dětmi s problémy s chováním a vzájemný respekt je udržován jinými věcmi.
Pokud jde o rozhodování dětí kdy a jak a co se učit, nejdřív se to musí naučit, že je to na nich a určitě to chce mnoho dalších podmínek, například „rodinnou atmosfétu školy“, kterou lze vytvořit i když je dětí hodně, na více dětí může být víc učitelů 🙂 nebo hlavně pokud není učitel přetížený špatnými podmínkami své práce nebo i jiné podmínky – měňme podmínky 🙂
Díky Radku za jednoduchý komentář, můžeme si tykat?